OCTOPODA

Představa, jak liána ve svém květu likviduje statného Kojetínkého koně, je mírně řečeno nadnesená. Na celé planetě najdeme sice těchto rostlin asi 500 druhů, ovšem u všech se dá mluvit jen o hmyzožravosti – až na rod láčkovek (Nepenthes). Právě láčkovky byly předlohou pro Adélu. Květ je ovšem naprosto jiný a neslouží k lapání. Na to mají láčkovky jakési konvice na konci listů, dlouhé až 30 cm. Mohou tedy výjimečně uchvátit i drobné hlodavce, žáby a ptáky. Láčkovky se nedají v obytném prostředí udržet bez zvláštních opatření. Pochází z Indonésie, přilehlé jihovýchodní Asie a také z Madagaskaru. V normálním bytě není dostatečně vysoká vlhkost a v zimě ani světlo. Umístění tedy vyžaduje prostornou skleníkovou vitrínu nebo lépe přímo skleník. Přejděme tedy raději k menším a také lacinějším rostlinám. Nejpočetnější masožravý rod jsou rosnatky (Drosera). Je jich na 130 druhů a rostou v různých prostředích vlastně ve všech světadílech, když pomineme zaledněnou Antarktidu. Pro začátečníky se určitě hodí trochu vyšší Drosera capensis z jižní Afriky. Oblíbená je také americká D. capillaris, která je jakousi zvětšeninou naší domácí rosnatky okrouhlolisté (Drosera rotundifolia). Vegetuje ovšem po celý rok. Konečně jsem měl po léta také nejlepší zkušenosti s pěstováním vidlicovitě větveného australského druhu Drosera binata. Tato rosnatka patří k těm, které vyžadují zimní pokles teploty na 10 °C, ovšem naštěstí při tom nepotřebuje světlo, protože zatahuje. Na zahradnických výstavách se každým rokem prodá velké množství rosnatek, ale v bytech je pak neuvidíme. Naprostá většina končí špatně. Tyto jemné rostliny nevydrží delší dobu stát osamocené v miniaturním květináčku nad rozehřátým radiátorem. Mají vysoké nároky na vlhkost půdní i vzdušnou a mimoto půda musí být naprosto speciální. Nejlépe uděláme, když si opatříme malé lepené akvárium nebo průhlednou umělohmotnou přepravku pro chov zvířat. Tato nádoba musí být tak velká, abychom ji mohli dát co nejblíže k oknu. Na dno nasypeme směs dvou dílů vláknité rašeliny a jednoho dílu křemičitého písku. Substrát musí mít pH kolem 4 až 5. Rašelina tedy nesmí být vápněná nebo obohacená o umělá hnojiva. V písku pozor na zbytky omítky. Rostlinky opatrně přesadíme, tak abychom lepkavé listy neposypali rašelinou. Zaléváme měkkou vodou – tedy dešťovou, převařenou nebo destilovanou. Nádobu zakryjeme sklem, substrát musí být tak mokrý, že při náklonu odtéká z něj voda. Nejsložitější to bude se sháněním té správné vody. Naštěstí spotřeba v uzavřeném prostoru je celkem nepatrná a péče o vysazenou nádobu je menší než o běžné pokojové rostliny. Z nouze se dá měsíce zalévat i běžnou vodou z vodovodu, s tím že pak vše přesadíme do nové rašeliny. Rosnatky loví hmyz listy, jejichž svrchní strana je pokryta výčnělky (tentakulemi), vylučujícími krásné stříbřité kapičky. Obsahují podobné látky, jaké jsou v trávící soustavě živočichů. Hmyz se přilepí a mimoto se k němu přikloní i další kapičky – což ovšem trvá desítky minut. Proč jsou vlastně rostliny masožravé? Tyto druhy obývají půdy nebo i vody chudé na živiny, zvláště dusík. Vyskytují se zde ovšem i rostliny živící se z našeho hlediska normálně. Masožravost můžeme tedy považovat za jakousi výhodu v konkurenci. Naprostá většina masožravých rostlin však docela dobře žije, i když zrovna nic nechytí. Krmení si ověřte třeba s drobnými muškami octomilkami, které zastihnete u ovocných šťáv, jinak si s ním nedělejte starosti. Častá je fotografie rostliny s zvláštními čelistmi na listech, jenž se dokonce zavírají nad mouchou. Mucholapka podivná (Dionaea muscipula) je populární tím, že jako jediná suchozemská rostlina dokáže uchvátit hmyz docela rychlým pohybem. Trvá to za ideálních podmínek jen 0,5 sekundy. Můžete si to sami vyzkoušet třeba špejlí. Zbytečně však rostlinu nedráždíme, neboť se list opotřebovává. Mucholapka se často prodává a pěstování je možné ve stejných podmínkách, jak bylo řečeno u rosnatek. Je však citlivější na všechny změny a přesazujeme ji až po více letech. Mezi masožravkami jsou ale i rostliny, které se takto přiživují velmi nenápadně. Drobný hmyz se u tučnic (Pinguicula) lepí na povrch listů a svinování okrajů, pokud k němu dochází, je až po několika hodinách. Naproti tomu špirlice (Sarracenia) mají tuhé listy zařízeny na velké množství hmyzu, jenž končí na dně jakýchsi trychtýřů. Tyto mohutné vytrvalé rostliny se vyskytují na vlhkých loukách a rašeliništích Severní Ameriky.